Chlapi
milujou pohodu. Jedna báseň. Ale ženám se z duše protiví,
když se chlapi válí. „Zase nic neděláš a jen tak si válíš
šunky?“ „No, a od čeho je podle tebe válenda? Pojď radši ke
mně, můžem se válet spolu, miláčku!“ Zrovna nemá náladu.
Teď ne. Konec poezie.
Je
rozzuřená, útočná a agresivní. Ale sluší jí to. A ještě
druhou takovou …
Když
se ale válejí holky a spolu, to je, panečku, jiná. Zpravidla to
ale znamená jediné – že je to pěkná mela. Drama.
Jakmile
se do toho pustí, musí to lítat, jezdí po sobě jak divé a
jejich úhledné „šunky“ se proplétají ve zběsilém kvapíku.
A rozjitřený básník by ten výjev hned zrýmoval: „tisknou se
k hrudi hruď, pupík na pupíku“.
Někdy
si tak nesednou, že by jedna s druhou nejradši vytřela
podlahu. Mají totiž zvláštní talent nadělat si za kratičkou
chvilku vzájemně z hadříků hadry. Řečeno veršem: „Než
bys řekl hop či trop, promění své blůzky v mop“.
Když
dvě pohledné a bohatě obdařené amazonky provozují tento úpolový
sport, dávají do toho všechno. Jsou pevně zaklesnuté, jedna
přitahuje, druhá odtlačuje, jedna tahá za vlasy, druhá drží za
vlasy, vykulené melouny se po sobě převalují. I básníku se
zatají dech a není schopen slova …
Kolik smyslnosti je v naprostém splynutí těl těchto dvou
intenzivně se potýkajících sokyň! I tak ale žádná lyrika,
spíše epická bitevní scéna: „v kadeřích soupeřky se její
prsten míhá, sama též sčítá vlasy, které již neostříhá
…“.
A
prý že holky nevědí, kdy sklapnout! Tahle ví, že nejlíp zrovna
teď a chybí jí k tomu tak málo! „Vydrž, děvče, vydrž,
pěkně si jí přidrž!“
Žádná
soudná dívka nedopustí, aby jí soupeřčiny punčochy klouzaly po
hrudníku – to už totiž bývá předzvěst brzkého konce!
Notabene když protivnice notuje veselou „vždyť už se jí každou
chvilku musím dostat na kobylku, tralala!“
Co
lze čekat od děvčete, jíž se jiná v cestu plete? Zuřivě
se na ni vrhne, pod sebe ji na zem strhne …
Říkejte
si, co chcete, blondýna si vždycky poradí, a když je dole, je
nejlepší pořádně brunetě prohrábnout kučery … A básník
znovu jen užasle lapá po dechu.
Zuří
bitva, loutna zhrubla, daleko pro jemný verš. „Popadly se za
pazoury, vzduchem drnčí „děvky“, „coury“, dlaněmi se
pevně drží, takhle žádnou neutrží.“
A
co tenhle epigram: Mrštné tělo, rychlé nohy k zápasu jsou
jistě vlohy: soupeřka se ani nehne, sevřeš-li ji pevně
v stehnech!
Výsledkem
divokého zmítání je, že nakonec jedna druhou převálí a
převalí. Nechce-li vzdát protivnice, odnese to její kštice.
Jak
přeskočí jiskra a prudce vzplanou emoce, skočí po sobě dvě
rozlícené fúrie a už se mydlí hlava nehlava. A je spousta
dalších výstižných básnických metafor: začnou se do sebe
navážet a pak se do sebe obují …
Tušili
jste, k čemu všemu vás může inspirovat válenda?
