Je přitom dost dobře možné, že po těch mnoha předchozích tematických příspěvcích se budu nepokrytě opakovat ... a bylo by laciné se zaklínat úslovím "opakování matka moudrosti". No jistě, občasná moudra zde padnou (většinou nikoli z mé hlavy), ale nakonec, jak jinak, z toho asi zase úplně moudří nebudeme.
Posedlost fyzickou stránkou
V dnešní vypjatě vizuální společnosti se ženy a dívky – jako ostatně odjakživa, ale asi nikdy v tak intenzivně medializované míře – zabývají svým zjevem, postavou, přitažlivostí, s níž zcela přirozeně spojují svou úspěšnost prakticky ve všem, co dělají nebo dělat chtějí a hodlají. "Podle tebe soudím sebe", nebo jak je to úsloví (aha, myslím, že původně právě naopak) - v ženském světě má většina posuzování formu srovnávání, a takový přístup vyvolává příjemné i nelibé pocity, se kterými je třeba nějak naložit. Holky se tím tak nějak samovolně vzájemně vůči sobě ocitají v roli konkurentek, soupeřek, rivalek, protože podoby a vjemy krásy a ženského půvabu jsou tisíceré a nelze je nějak exaktně měřit, třídit a porovnávat. Na druhé straně není ovšem nikterak obtížně modelovat různé formy ideálu ženské krásy, aby bylo o čem psát, na co lákat, oč usilovat, čím motivovat.
Pokud tedy běh života svede cesty dvou příslušnic něžného pohlaví do vzájemného konfliktu, je přirozeně vzhled tím prvním, v čem se jejich soupeření odehrává. Pro tuhle úplně první chvíli střetu jdou zcela stranou faktory jako věk, zralost, zkušenosti, vkus atd. A i z opačného úhlu je naprosto samozřejmé, že tím hlavním, čím žena může a chce prvoplánově zaujmout, je její zjev. Jinými slovy, i kdyby jedna této věci nepřikládala až takovou důležitost, je si vědoma toho, ba přímo je o tom přesvědčena (aniž by se o tom koneckonců nějak prakticky přesvědčovala), že ta druhá udělá vše proto, aby právě v tomto ohledu byly body na její straně!
Zkrátka – je nejspíš takřka nemožné se vymknout stereotypům nejrůznějšího druhu, pokud chceme nějak sázet na to, že věci jsou nejlépe tak, jak „mají“ být. Známe to všichni. Jakmile tedy zkříží ženě cestu soupeřka v lásce, prvním jejím zájmem je zjistit, čím zaujala nebo může zaujmout, "co na ní je, co já nemám" ... Od samého počátku je tak konfrontace dvou žen či dívek vysloveně fyzická, jakkoli se děje pouze na dálku a probíhá pozorováním, sledováním, přísným a podrobným zkoumáním atd. Ať už je rozdíl v jakémkoli smyslu markantní, či nikoli, je tento aspekt prvotní a zcela zásadní pro další vývoj jejich soupeření. Hezká tvář, prsa, postava, a hned poté způsob oblékání (zejména svůdnost a provokativnost) jsou v této rozjíždějící se vysoké karetní hře hlavními trumfy.
Jak upozorňují odborníci, ženy v podobné situaci do značné míry zažívají svá vlastní "muka obraznosti". Jinými slovy, často se trýzní svou vlastní představivostí, která nemusí mít – a často opravdu nemá - ve skutečnosti reálné opodstanění. Důvodem není to, že by snad byly vystrašené prosťačky větřící nebezpečí, kdykoli se kolem mihne jiná sukně ... Spíše podvědomě okamžitě vnímají jinou ženu, zvláště mladší nebo pohlednou (nejhůř obojí), která se v blízkém okolí vyskytne, jako potenciální konkurenci. Zavdají-li jí k tomu okolnosti příčinu, začnou její ostražité představy pracovat naplno, a to i když by se při úvaze s chladnou hlavou záhy ukázalo, že ve skutečnosti má "ta druhá" jen pramalé předpoklady (většinou zcela bez souvislosti se vzhledem) jejího partnera zaujmout. Pokud se však dotyčná šťastnou náhodou neujistí, že může být úplně v klidu, automaticky se přelaďuje na konfrontační vlnu a chystá se na situaci, kdy s ní domnělá sokyně začne soupeřit.
Otázka zní, za jakých okolností se tato "virtuální" konfrontace mění v konfrontaci skutečnou. O emotivní složce ženské rivality už také padlo (nejen na tomto blogu) mnoho poučného. Netrpělivost, nesnesitelné napětí a nejistota a výbušná atmosféra, zvláště v případě náhodného nebo plánovaného setkání tváří v tvář, to vše jsou kapičky do divoce bublajícího poháru, který může snadno přetéct. Mužům přirozeně stav, kdy se o ně (byť zatím jen pomyslně) přetahují dvě ženy, nejen lichotí, ale chtě nechtě působí i nemalé vzrušení, pokud se ovšem z jakýchkoli důvodů nebrání představě, že by se ocitl s oběma současně v jedné ložnici a došlo by ke srovnání in natura. Jak trefně říká tvůrce blogu "The Boobie Battle", „nevím, co to je, ale pociťuju něco podivně vzrušujícího při pohledu na dvě holky, jak si vzájemně poměřujou prsa“.
Abychom se ale hned od začátku neutápěli v chimérách, je třeba konstatovat známou skutečnost: k takovéto situaci dochází nejmíň tisíckrát častěji v mužských fantaziích než v reálném životě. Je to tak určitě dobře, z mnoha důvodů, které není nutné podrobněji rozebírat. U většiny mužů vyvolává fantazie, v níž se dvě propletené dračice válí po koberci, rvou ze sebe zbytky oděvů a snaží se jedna druhou přeprat, svou syrovostí a živočišností poměrně spolehlivou odezvu. Většině žen sice možná přijde podobná představa absurdní a úchylná, ale někteří psychologové takovou reakci připisují tomu, že se samy osobně nedostaly do vztahové situace, ve které by při hledání možných řešení vzniklého "problému" o rvačce s jinou ženou uvažovaly ... A to se přitom klidně a bez uzardění zaklínají podobnými hláškami, jako "jestli se na tebe jen podívá, vyškrábu jí oči" nebo "s takovou courou bych pěkně zametla".
Není divu, že má-li k podobnému "extrému" v milostném trojúhelníku dojít, může k zažehnutí pomyslného požáru stačit jiskra jen z jedné strany. Pokud je jedna ze sokyň odhodlaná k takovému úletu a vyzve tu druhou, aby si to rozdaly jen samy mezi sebou podle ženských pravidel (tj. podle takřka žádných pravidel, neboť v lásce a ve válce jest povoleno vše – a hle, zde se děje obojí!), může ona posedlost fyzičností snadno dostoupit svého vrcholu.
Oblíbený fetiš popkultury?
Nedávno se v americkém tisku velmi vážně probíral problém alarmujícího nárůstu organizovaným či spontánních holčičích rvaček na školách. Přítomní hoši si většinou bitky natáčeli a s patřičnými komentáři je zveřejňovali na klipových úložištích. Brutalita a nemilosrdnost, s jakou si dospívající příslušnice něžného pohlaví dávaly jedna druhé do těla, musely bezpochyby zarazit i otrlého diváka akčních filmů. V diskusích za články byla anketa, co je podle čtenářů příčinou tak zvráceného chování. V hlasování zcela propadlo "špatné výchovné působení rodičů" a naopak do závratných výšin vylétl "špatný vliv popkultury". Na tom tedy opravdu něco je.
Rvačka dvou žen je v posledních desetiletích skutečně jedním z neprovokativnějších motivů, který je – s nádechem určitého tradičního společenského tabu – jakýmsi kořením filmů, seriálů, hudebních klipů a až v neuvěřitelné míře i reklamy, a to jak reklamních spotů, z nichž některé (uveďme třeba proslulý spot na Miller Lite) jsou již dnes legendární, tak i fotosetů k produktům proslulých značek a z ateliérů nejžádanějších fotografů (snad jen Jan Saudek má v tomto směru jistou mezeru).
Na komerčních fotkách se tak střetly už celé zástupy modelek (určitě jim věnujeme jeden z budoucích příspěvků) – takže se ptejme, kde si dnešní dívky mají brát (a berou) příklad, jak zaujmout? Sice se tak podařilo toto téma do určité míry odtabuizovat, ovšem – jak tomu začasté bývá – s důsledky, ze kterých nikdo nemůže mít radost. Kočičí zápas se tak stal součástí kultu násilí, který – o tom není sporu – tvoří výraznou vrstvu současné popkultury ve všech jejích podobách.
Rozhodně ale nejde o to sbírat argumenty a snažit se sejmout z catfightu jakoukoli nálepku. Protože každý má právo vnímat a vnímá různé věci po svém a utváří si k nim svůj vlastní postoj, můžeme i na catfight nahlížet tisíci různými pohledy. Ten můj je už nějakou dobu takový, že pokud se odehrává vážně a jde o vážnou věc, měl by se odehrávat mezi dvěma zralými ženami, které pro to mají rozumný důvod a jdou do toho po zralé úvaze a s vědomím rizik s tím spojených.
Prát se, nebo ne?
Mnoho po výtce na ženy zaměřených internetových stránek se pravidelně hmoždí otázkou, zda je v případě, že žena zjistí, že se do jejího partnerského soužití začíná vměšovat jiná, záhodno tuto dotyčnou nějak kontaktovat, sejít se s ní, případně si nějakým způsobem své úmysly a pohnutky vzájemně vyříkat. Netřeba dodávat, že přirozeným poměrem mezi oběma takovými ženami bude vždy silná antipatie (jak se dnes korektně říkává, postaru „nenávist“) a vyhlídky na nějaké výsledné souznění lze tedy z podstaty věci pokládat za mizivé. Pokud by tomu náhodou i bylo jinak, šlo by o případ značně atypický, a po pravdě si nejsem jist, nakolik by se laskavé čtenářky nechaly takovými růžovými románky opít.
Střet je tedy, jak se zdá, za podobných okolností nevyhnutelný. Jak praví jeden z podobných článečků na www.femina.cz: „sokyně krouží kolem zadaných chlapů jako supi a vyhlédnutou kořist lákají na svoje přednosti. Odhalte je a rozcupujte na malé kousky dřív, než stačí ulovit něco, na čem vám záleží!“ Samozřejmě, za žádnou cenu nevyklízet pole (to ani často v praxi tak hned nejde), a bojovat! Zatím ovšem pouze virtuálně ...
Je však třeba vidět věci, jaké opravdu jsou, a rozhodně nezastírat, že často se má věc skutečně tak, že se objeví jiná žena, která muži prostě poplete hlavu a snaží se jej odloudit. Pokud se podaří zjistit hrozící nebezpečí včas, je nepochybně namístě napnout veškeré síly k tomu, aby se podařilo takovýto nezřídka naprosto soustředěný a dokonale vedený útok odrazit!
Žena, která skutečně miluje, je pak připravená se za svou lásku rvát ... v ženských časopisech pak nachází rady, jak vést takovou bitvu způsobem, který psycholog E. Matthews nazývá „na dvou opačných frontách“: každá ze soupeřek se snaží na „své" frontě svým úsilím urvat maximum kladných bodů, přičemž se čeká na nějaký okamžik součtu a rozuzlení. Nepadne ani slovo o jakékoli přímé konfrontaci, která by problém "rozsekla" naráz a hned. Jistě, soupeřit takto "na dálku" má svoje výhody i pro tu, která je v defenzivě: najednou se začne úplně jinak snažit o sebe pečovat, věnovat se více svému vzhledu a zamýšlet se nad tím, co možná dělá špatně ...
Rady, které se dávají všem „nešťastnicím“, které musí čelit ataku „dobyvatelek“, „zlatokopek“ a „těch druhých žen“, a jak se ještě všelijak těmto rozvratitelkám partnerských vztahů říká, občas rozmlouvají postiženým, aby se vůbec zabývaly svými ženskými protějšky, a doporučují vylít si vztek na mužích, kteří nevěru páchají nebo se na ni chystají. Dobrá, něco na tom je, ale konstruktivnímu řešení situace to opravdu příliš nepomáhá. Vždyť muž mezi dvěma ženami, stejně jako žena mezi dvěma muži, tj. klasický trojúhelník, je daleko vztahově složitějším schématem, v němž bývá více různých motivací, důvodů atd., než aby bylo východiskem pouhé „seřvěte toho svýho kance a dejte si ho do latě“. Je ovšem na druhé straně jasné, že je-li muž nenapravitelný sukničkář, nelze si ho udržovat nekonečnou řadou rvaček se stále novými a novými sokyněmi!
Abychom ale nebyla lacině jízliví a ironičtí, je vskutku nepředstavitelné, aby třeba autorka článku v ženském časopise v roli blahosklonné rádkyně svým čtenářkám kázala něco jako „koukejte, holky, jestli v tom ale chcete mít jasno v několika dnech, sejděte se s ní a vyříkejte si to pěkně od plic. Dost možná si zrovna nepadnete do oka a do noty a skončí to divokou rvačkou, při které se – známe se přece, holky - na ničem nešetří a rozhodně nic není jenom jako ... Za jakou cenu? Nejspíš přijdete o pár chomáčů vlasů a o rozcupované svršky, ale škrábance a podlitiny se vám rychle zahojí, když jí to pěkně nandáte ... A i když to třeba nevyjde podle vašich představ a dostanete nakládačku, možná ani tak nebudete litovat. Prej to s jinou babou bejvá dost rajcovní ..."
Na mnoha amerických serverech s radami pro ženy sice buď opravdu převládá, nebo se alespoň vytváří pocit, že rvačky mezi ženami jsou v dnešní době „běžným jevem“, praktické návody však od podobného způsobu řešení přirozeně odrazují. Na ukázku si vezměme poměrně povedenou analýzu ze stránek www.true-love-relationship-advice.com.
Jako východisko si položme jednoduchou otázku: jak se mohou dvě dívky či ženy snížit k tomu, že se poperou o chlapa? Stejně jednoduchá je podle všeho i odpověď.
Žene je láska.
Obě jsou vnitřně přesvědčeny, že bytostně chtějí s daným mužem spojit svoji budoucnost a jejich partnerství bude úspěšné. Jsou do něj zkrátka a dobře až po uši zamilované. Nebezpečí, že se takto hýčkané představy mohou rázem zhroutit jako domeček z karet, jsou často důvodem jejich ochoty je bránit zuby nehty. A to doslova.
Je to krajní (a jak říkají někteří, i zoufalý) pokus jedné i druhé zachránit svůj vztah a udržet si muže, který by jim jinak přičiněním té druhé mohl proklouznout mezi prsty.
Už jen pohledy obou bojovnic mluví za vše. Je v nich vášeň a zanícení. Naprosté odhodlání udělat pro vítězství cokoli. Ano, vážně ho milují. A chtějí svou lásku změřit tím, že po žensku vzájemně změří síly.
Jenže – má to vůbec smysl?
Pokud máte pocit, že vám muž vašich snů uniká, vaší přirozenou reakcí bude snaha získat ho zpět. Pokud je za tím vším jiná žena, nebudete příliš váhat: musíte hájit to, co patří vám. To znamená, že je třeba se nějakým způsobem postavit té, která váš partnerský vztah ohrožuje a možná i zcela nevědomky vám odvádí muže, kterého milujete. Chcete-li si s ní o tom prostě popovídat, určitě se s ní nejdete hned poprat. Máte jen pocit, že je nutné, aby věděla, že usiluje o vašeho muže, o chlapa, který není volný. Aby věděla, že je na vašem (zatím ještě ne nepřátelském) výsostném území a že by se slušelo, aby toto pole v klidu vyklidila.
Určitě máte pravdu!
Bohužel, ta druhá, která má o vašeho muže zájem, vám nejspíš za pravdu nedá. Její zájem bývá v této fázi zpravidla už dosti vážný. Ukončit to s ním jen proto, že jste ji o to takto slušně požádala nebo že jste si ho urvala dřív? Ani nápad.
Ve skutečnosti je většina takto oslovených uchvatitelek raději ochotna si nechat pocuchat kštici než se vzdát a rozejít se s ním. Je tudíž jen otázkou, zda to dojde až tak daleko a může to k něčemu vést.
Ocitáte se na křižovatce dvou cest:
1) Pustíte se se svou protivnicí do rvačky a vyrvete jí ho ze spárů tak, že ji násilím donutíte dát si odchod.
2) Neuděláte nic: odejdete středem a necháte jej, aby se sám rozhodl, kterou z vás chce. Pokud váhá nebo rozhodnutí oddaluje, sama ho vykopnete.
Většině žen není v prvních chvílích zaslepenosti vášní a vztekem první možnost proti mysli. Zpěněná krev a vznětlivá mysl je přímo pudí, aby se na sokyni bezhlavě vrhly. A pokud možno s ní zametly hned na místě a tak ji zastrašily. Proto jsou příběhy o ženských rvačkách tak živé a oblíbené – protože k nim vlastně nikdy není příliš daleko.
Takže, jak na to? Stojí muž za rvačku se sokyní? Na rovinu: podle mne nikoli.
Pokud má váš muž takový “vedlejšák”, promluvte si o tom s ním. Pokud se vaše podezření potvrdí nebo máte důkaz o jeho nevěře, žádejte vysvětlení.
Pokud toho lituje a je rozhodnut s ní skoncovat a být jen a jen s vámi, uvažujte o tom, zda to dokážete přejít a odpustit. Pokud to bagatelizuje nebo se nemůže rozhodnout, je třeba takový vztah vážně přehodnotit.
Pokud ovšem vše přizná, jenže nevidí důvod to s tou druhou ihned skoncovat, je to playboy, děvkař, se kterým vás čeká jen trápení. Podvede vás kdykoli znova a ještě se tím bude chlubit mezi kamarády. Jste na tahu, a nejlíp uděláte, když ho pustíte k vodě!
Tolik tedy tyto bezesporu velmi dobře míněné “rady a porady”.
Určitě budu souhlasit s tím, kdo tvrdí, že je vždy třeba pečlivě zvážit všechna pro a proti a mít na zřeteli, co má a nemá smysl. Nemluvím teď rozhodně o tělesných proporcích rivalek, které někdy mohou fyzickou konfrontaci úplně vylučovat … To ovšem nebývá až tak častý případ, protože muži si ve své jednoduchosti většinou vybírají stejný typ žen, takže tak podobná řízení osudu stavívají proti sobě velmi sourodé dvojice soupeřících konkurentek.
Řeč je spíše o tom, co je v kočičím zápase v sázce jak co do újmy dané bezohledností fyzickou extrémností této úpolové disciplíny, tak – a možná zejména – co do psychického rizika, které představuje ponížení té, která odejde z takového souboje poražena. Těžko posoudit, nakolik je dobrým důvodem jen “vybít si vztek”, “dostat to ze sebe”, “dát jí co proto”. Pokud je partner již rozhodnut k odchodu, pak je opravdu holý nesmysl jít se o něj prát. Pokud jde ovšem o to zastavit nebezpečnou lovkyni ve fázi útoku a vyřešit to ručně “mezi náma holkama”? Je ovšem třeba mít jistotu, že to váš partner ocení (a to i až u něj odezní případný vzrušující prožitek, bude-li souboji přítomen) a výsledek čestně přijme a bude respektovat i třetí strana trojúhelníku … Jak tomu v lidských vztazích prostě je, dobrá rada drahá, a nakonec si žena či dívka v podobné situaci určitě nejlépe poradí sama.
Jak to celkem bezvadně vystihla jedna blogerka: “Řiď se svým srdcem. To ti poví, jak se zachovat.”
A protože je to pro dnešek už fakt hodně dlouhé, na poslední část Prokletí erotiky se těšte zase až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat